Každý z nás si přeje obdržet nějakou tu vánoční radost, nebo hezkou vzpomínku. Povídka................
Nedaleko jednoho města na Moravě se nacházel dvůr, který patřil jistému statkáři. Ten měl u sebe zaměstnaného hospodáře, který se mu o statek dobře staral. Statkář měl svého hospodáře rád pro jeho pilnost, poctivost a věrnost. Jen jedno ho na něm zlobilo - že byl věřící, protože on sám v Boha nevěřil. Hospodář sice neměl žádný růženec ani kříž, ale Bibli, podle které se snažil žít i s celou svojí rodinou. Statkáře nejvíce rozčilovalo, když si manželka hospodáře zpívala duchovní písně. Kolikrát jí za to vyhuboval. Jednoho dne, když se statkář vrátil z města a uslyšel, jak si žena hospodáře v chlévě při dojení krav zpívá, ve zlosti si řekl, že jí to zpívání přejde, až jim na Vánoce, které se blížily, zkrátí mzdu a nic nedá. Říkal si: „Však ona je ta víra přejde, a ještě rádi budou prosit, abych jim něco přidal, aby mohly svým pěti dětem něco na Vánoce dopřát.“ Dokonce začal hospodáři statkář vyhrožovat, že ho propustí ze služby, pokud toho „pánbíčkářství“ nenechá. Věrný hospodář mu však odpověděl: „Pane statkáři, my se nestaráme o to, co budeme jíst a pít, a čím se budeme oblékat. Náš Otec v nebi ví, co my potřebujeme. A my mu věříme, že On se o nás postará.“ Tím se statkář zatvrdil ještě víc a řekl si, že jim letos poprvé po dvanácti letech věrné služby na Vánoce nic nedá. Však se uvidí, kdo z koho.
Nadešel Štědrý večer. Stůl u statkáře se prohýbal od množství jídel, ale jemu vůbec nechutnalo jíst. Vyšel tedy ven na dvůr. Byla tma, měsíc nesvítil. To se mu hodilo, že nepozorovaně došel k oknům svého hospodáře a mezerou mezi závěsy sledoval, jak budou letos oslavovat Vánoce. Nejprve uviděl, že všichni radostně zpívali vánoční písně. Potom jejich otec vzal Bibli a přečetl příběh o narození Ježíše. Po dočtení se otec rodiny pomodlil a Bohu za vše poděkoval – za zdraví, za střechu nad hlavou, za to, že mohou být všichni spolu i za skromné jídlo. Po té přinesla jeho manželka na stůl velký hrnec s uvařenými bramborami. Každý si jednu vzal, osolil a s chutí se do ní pustil. Pak ještě maminka vytáhla ze skříně malý balíček čokolády a každému kousek ulomila. To bylo radosti! Když toto vše statkář za oknem viděl, nemohl to už vydržet a celý znepokojený odkráčel domů. Svědomí ho hryzalo. A tím, že odešel, neslyšel, jak malá Anička se začala vyptávat. „Proč jsme letos nedostali žádný dáreček?“ A maminka odpovídala, zatlačujíc slzu v oku: „Však buďme vděčni za to, co máme, a budeme-li věrní, však On nám to Pán Bůh vynahradí.“ A Anička pokračovala: „A ještě letos?“ Mamince se sevřelo hrdlo, ale přes to klidně odpověděla: „Bude-li Bůh chtít, tak ještě letos.“ Pak už její pozornost obrátila jinam.
Té noci statkář nemohl spát. Brzy ráno tedy vstal a vyšel na dvůr. Tam potkal svého hospodáře, který mu hned radostně přál, aby mu Pán Bůh dal krásné a požehnané svátky. Jakmile statkář uslyšel slovo Bůh, okamžitě odsekl: „Jaký Bůh? Vy jste ho někdy viděl?“ – „Pane statkáři,“ odpověděl hospodář a dodal, že v Písmu svatém je napsáno: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ ( Matouš 5. 8) –„Kdo jej tedy nevidí, patrně by si měl nechat očistit srdce, a pak jej uvidí.“ Statkář překvapen odpovědí svého hospodáře, opustil dvůr. Vešel do knihovny a bezmyšlenkovitě vytáhl jednu knihu. Aniž by si všiml titulu té knihy, začal číst. „Ach Bože, Bože, Bože! Bože, jestli jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným.“ Statkář se přímo těchto slov lekl a pak si všimnul, že drží v ruce knihu od J. A. Komenského, Labyrint světa. Pak si ještě přečetl kousek před touto větou a kousek za větou a řekl si. „Když mohl Komenský takto v úzkosti volat a nebyl zklamán, proč bych nemohl já?“ A v tom si klekl a začal volat k Bohu, dosud neznámému. A Bůh, který vyslyšel Komenského, vyslyšel i jej a očistil mu srdce, aby mohl prohlédnout, uvidět Boha, svého Spasitele a uvěřit Jemu.
Nakonec roku opět seděla celá rodina hospodáře u stolu a zpívala. V tom někdo zaklepal na dveře, do místnosti vešli dva známí čeledínové a v rukou drželi koš plný dárků. Řekli: „To vám posílá starý.“ Postavili koš na zem a s přáním šťastného roku odešli. Na koši bylo psaní, v kterém byly peníze a dopis: „Splácím svůj dluh, protože nechci do nového roku vejít s dluhy.“ Hospodář s paní byli velmi překvapeni a nevěděli, co se to s jejich pánem stalo. Šli tedy za pánem mu poděkovat. Ale on řekl: „Neděkujte mně, ale Bohu, že se nade mnou smiloval, očistil mé srdce, abych jej viděl.“ Mezi tím poslal pro všechny jejich děti a rozkázal jim dát večeři. Ke stolu zasedl s nimi. Dnes mu jinak chutnalo, než na Štědrý den. V tom se ozvala malá Anička: Však já jsem si myslela, že nám to Pán Bůh vynahradí ještě letos.“ Matka nemohla odolati slzám, zatím co hospodář pánovi vysvětlil, proč toto malá Anička řekla. Všichni ten večer byli nesmírně šťastni a všem se potvrdilo, jak je Boží slovo pravdivé, když praví: „Ale hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Matouš 6.33)
Přeji všem čtenářům šťastné, pokojné a plné lásky svátky vánoční, a požehnaný Nový Rok 2017.
