Případ piltdownského člověka patří k největším a nejslavnějším vědeckým podvrhům hned ze dvou důvodů – souvisel se samotným původem člověka a vědcům trvalo téměř čtyřicet let, než přišli na to, že je někdo napálil.
Kauza se začala psát roku 1912, kdy amatérský geolog a archeolog Charles Dawson vykopal nedaleko vesničky Piltdown v anglickém Sussexu pozůstatky, jež by mohly patřit některému z dávných předků člověka.
Nalezená lebka, čelist a zuby ohromného stáří okamžitě vzbudily senzaci – vědci totiž již dlouho hledali spojovací článek mezi opicí a člověkem a nový Eoanthropus Dawsoni (Dawsonův jitřní člověk) se zdál být ideálním kandidátem. Nebo spíše kandidátkou – podle odborníků totiž kosti patřily ženě – představitelce rasy, z níž měli vzejít jeskynní i moderní lidé.
Pozdravy od orangutana.
Vědecká obec se radovala a Britové se dmuli pýchou, protože právě jejich země měla být podle všeho kolébkou lidstva. Postupem času se však začalo ukazovat, že něco nehraje – archeologové totiž v Africe začali objevovat skutečné pozůstatky hominidů, od nichž se piltdownský člověk značně lišil. Zatímco mozkovnu měl lidskou, jeho čelist se zdála být spíše opičí.
Až roku 1953 vědci definitivně potvrdili, že se jedná o podvrh: čelistní kost piltdownského „předka“ pocházela ve skutečnosti od orangutana a lebka zase od dospělého lidského muže. Neznámý šprýmař si „vyhrál“ i se zuby, které předkovi propůjčil šimpanz. Navíc se zjistilo, že fosilie někdo speciálně dobrousil a dobarvil. Nakonec přišla i rána pro Brity – ani jeden z kostních nálezů nepocházel z jejich území.
Výsměch vědecké aroganci?
Okamžitě se rozpoutala bouřlivá diskuze na téma, kdo vlastně vědeckou obec takto napálil. Podezření padlo na již zesnulého objevitele či jeho bývalý tým, jenže všichni se dušovali, že o žádném falšování neměli potuchy. Zbývala celá řada dalších možností a padlo i jméno Arthura Conana Doyla, tvůrce slavného Sherlocka Holmese. Ten žil totiž nedaleko výkopu v Piltdown a měl i potřebné anatomické znalosti, neboť byl s Dawsonem členem stejné regionální archeologické společnosti.
Proč by to ale dělal? Podle některých prý jako výsměch aroganci vědců, kteří si jej dobírali pro jeho zájem o spiritismus. V úvahu ovšem přichází i řada dalších jmen, pravá totožnost geniálního falzifikátora totiž zůstala dodnes utajena.
Zdroj 100+1..
Nápad, že člověk je jen o něco více vyvinuté zvíře, podnítil ve dvacátém století mnohé vylepšovatele lidského rodu k tomu, aby tomuto vývoji pomohli ve výběru té lepší rasy, nebo pokrokovější společenské třídy. Komunismus a fašismus by bez evoluční teorie nemohly existovat (viz Hitlerův "Main Kampf" nebo Engelsovo "Podíl práce na polidštění opice"). Tito bojovníci za evoluční víru za sebou v tomto století zanechali tolik mrtvých (více než 100 000 000 - slovy 100 milionů, polovina populace USA), že v porovnání s nimi je inkvizice a křižácké války asi jako můj plat ku HDP Evropské unie.
Evoluční víra je vírou v ty nejfantastičtější zázraky, jaké se nedějí ani v pohádkách a bájích. Jsou to totiž zázraky, které nikdo nepůsobí, které se dějí jen tak samy od sebe.
Při každém normálním zázraku totiž stojí v pozadí někdo, kdo má tajemnou moc. Žábu promění v prince kouzelník či víla se svojí magickou hůlkou. V evoluci se přeměna žáby v prince koná bez kohokoli. To je ale proti všem pravidlům každé slušné pohádky a všech seriozních zázraků ... a taky proti všem pravidlům vědy.
Ve vědě je onou magickou hůlkou a mocí informace. Informace získaná, informace vložená do fyzikálního děje. Informace má ve vědě tu moc měnit hmotu. Vzpomeňme např. Haisenbergovy relace neurčitosti, kdy buď známe polohu částice nebo její hybnost. Nikdy ne však obojí. Uvažujme částici o které víme jakou má hybnost a chceme zjistit její polohu. Potom už jen tím, že se na ní "podíváme" ji ovlivníme natolik, že získaný údaj o hybnosti je zcela bezcenný. A naopak.
Čistě technicky vzato jsou všechny dílny, školy, vědecké ústavy a laboratoře důkazem toho, že má-li něco složitějšího vzniknout, musí se na to předem myslet a pak tuto myšlenku hmotě vtisknout.
Ale má evoluce nějaké vědecké základy a důkazy? Asi tak tyto:
- důkaz přechodu neživé hmoty v živou - nenalezen ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny jednobuněčných živočichů na mnohobuněčné - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny ryb v obojživelníky - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny obojživelníků v plazy - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny plazů v ptáky - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny plazů v savce - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny nižších savců ve vyšší savce - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách,
- důkaz přeměny vyšších savců v člověka - nenalezen žádný doklad ve zkamenělinách -
tak přiznávají sami evolucionisté.
Ostatně, dejme prostor jim samotným:
RNDr. Zbyněk Roček, CSc.: "Evoluce Obratlovců" (Academia Praha 1985) píše: "... Avšak přímý paleontologický doklad přechodu mezi plazí šupinou a perem chybí." Nicméně..."se nepochybuje o tom, že pero vzniklo přeměnou plazí šupiny." (str. 146, l47).
RNDr. Petr Švec napsal: " ... podobně nejasným a částečně i tajemným i když řadou hypotéz vysvětlovaným, zůstává nadále původ ptáků ". (Vesmír 2/l983, str. 48)
RNDr. Josef Klembara, odborník na evoluční přerod obojživelníků v plazy: "Současná analýza nových nálezů karbonských antrakosaurů a zlepšení preparačních technik při studiu fosilních forem však zřetelně dokazují, že nejranější a nejprimitivnější plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od všech známých prvohorních obojživelníků, a že tedy specifický původ plazů je doposud neznámý " (Vesmír 3/1985, str. 150).
A takto by se dalo pokračovat dále. K čemu tedy stručně přirovnat evoluci? To bylo tak: Jednou se takhle vrátíte domů po velmi dlohé době. Váš byt naleznete uklizený, vše čistě umyté, na stole čerstvě napečené buchty a nikde ani zmínka, kdo to vše způsobil. Řeknete si: “ KDO ( NE CO) KDO TO TU ASI BYL?” “KOMU( NE:ČEMU) MÁM PODĚKOBVAT?
