Musí křesťané světit sobotu?

Vynecháme-li lidské učení a vrátíme-li se zpátky do Slova Božího, vše se nám zobrazí podle pravdy.Nemyslím si, že apoštolé by něco dělali proti Boží vůli, když se scházeli první den po sobotě a nebo měli lámání chleba každý den, nebo když se sešli.

Písmo ukazuje, že zákon Mojžíšův (nikoliv nařízení daná Adamovi, Noemu nebo Abrahamovi) byl přidán pouze do příchodu Krista (Ga 3,24) a pro svou zastaralost (Žd 8,13) byl skrze kříž zcela a kompletně vyprázdněn (Žd 9,10; Kol 2,14; Ef 2,14-15). Ne jeho část, ale celý kompletní zákon, ten, jenž byl dán Mojžíšovi a jehož součástí je desatero včetně svěcení soboty - sabatu. Nikdo před Mojžíšem, ani Adam ani Abraham ani Noe sabat nesvětili (resp. nemáme žádný doklad, že by to dělali či nedělali) a slovo „sabat" není v knize Genesis zmíněno ani jedenkrát. První přikázání světit sabat vydává až Mojžíš v 16. kapitole Exodu. Citace knihy Genesis 2, 2-3, která je součástí desatera, nepředstavuje datum, kdy byl sedmý den institucializován, ale Mojžíš zde Izraelitům vysvětluje, proč byl institucializován: protože Bůh „sedmého dne odpočinul" (Ex 20,11).

Neděli křesťané nepovažují za náhradu sabatu, jak se domnívala Whiteová, nýbrž je pro ně dnem, kdy se scházejí k bohoslužbám, v upomínku na Kristovo vzkříšení (J 20,9) a k lámání chleba (Sk 20,7). Nejedná se však o žádné svěcení sedmého dne.

Vyprázdnění zákona však v žádném případě nedává křesťanům svobodu vraždit, krást a cizoložit, neboť křesťané jsou pod zákonem Kristovým (Gal 6,2), který je nazván novou smlouvou, založenou na lepších zaslíbeních a jejímž prostředníkem není Mojžíš, ale Kristus (Žd 8, 6-7). Zákon byl dán pouze do doby jeho příchodu (Ga 3,19). Tohoto prostředníka Nové smlouvy předpověděl již Mojžíš (Dt 18,15) a apoštol Petr v něm rozpoznal o letnicích Krista (Sk 3,22).

Tak byla skrze kalich uzavřena Nová smlouva (L 22,20), která je potvrzena křtem (1 Pt 3,21) a připomínána Večeří Páně (L 22,19). Připomínka staré smlouvy mezi Bohem a Izraelem - sabat (Ex 31,13, Lv 24,8), jež byla stvrzena obřízkou (Sk 7,8) byla proto vyprázdněna křížem. Kvůli tomu také Pavel, farizeus a milovník zákona, který si byl lépe než kdokoliv po něm vědom moci kříže, napsal. „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám" (Ko 2,16) a galatské křesťany před takovou praxí dokonce varoval: „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo" (Ga 4,10-11). Vnější věci jako dodržování dnů jsou dnes pouze záležitostí přesvědčení. „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení" (Ř 14,5).

Pavel v dopise Timoteovi proto píše, že zákon není určen pro spravedlivého (1 Tim 1,8). Tímto spravedlivým se člověk stává bez skutků zákona z víry (Ř 3,28), která vychází ze slibu, danému Abrahamovi ještě před vyhlášením desatera, a který se naplnil v Kristu (Gal 3,16-17). V životě církve se naplnění tohoto slibu projevilo obdržením zaslíbeného Ducha svatého, skrze víru v Kristovo vzkříšení (Ga 3,14). Skrze tohoto Ducha je do srdcí křesťanů vylita láska (Ř 5,5), jež nás uschopňuje k plnění „nového" přikázání lásky (J 13,34). Právě z tohoto důvodu není desatero určeno pro spravedlivého, ale pro hříšníka.

Jestliže budu z moci Ducha svatého milovat svého Pána, nebudu se přeci klanět jiným Bohům. Pokud miluji své rodiče, budu o nich mluvit v úctě. Pokud miluji svého bližního, nebudu o něm křivě svědčit a pokud miluji svoji manželku, nebudu cizoložit. Do sobotního odpočinku, který mi byl dříve zákonem přikázán, jsem rovněž vešel skrze víru, a ne pouze na jeden den v týdnu (Žd 4,3). Proto křesťan nežije pod kletbou zákona, ale pod milostí, která jej naopak z moci hříchu vysvobodila a nepotřebuje již nad sebou dozorce (Ga 3,25). Milost nám není dána k tomu, abychom Boha poslouchat nemuseli, ale naopak proto, abychom jej s čistým svědomím mohli z moci zaslíbeného Ducha poslouchat mnohem více.

Rozdíl mezi starými a novými přikázáními, včetně desatera, shrnul Pán Ježíš v „kázání na hoře", kdy žádal spravedlnost mnohem vyšší než tu, kterou mohla zajistit litera zákona. Vrahem již není jen vrah, ale i ten, kdo se hněvá bez příčiny a smilníkem je již ten, kdo se na ženu dívá chtivě. Milost z moci Ducha tedy žádá mnohem více, než žádalo desatero a ten, kdo zpytuje srdce i ledví se s pouhou literou rozhodně nespokojí.

V epištole Galatským Pavel stavění spásy na základě dodržování přikázání starého zákona dokonce nazývá jiným evangeliem (Ga 1,6) a návrat k dodržování přikázání skutků zákona k popření kříže (Ga 3,21) a návratu k vesmírným mocnostem a modlářství (Ga 4,9-10). Nikde v Novém zákoně proto nejsou křesťané ani náznakem vedeni k svěcení sedmého dne a dokonce jeruzalémský synod, který se právě problematikou zákona a milostí zabýval, nic takového křesťanům neuložil (Sk 15).