nemám pocit, že by dokumenty, o nichžhovoříte a které citujete, něco říkaly o vzniku Státu Izrael. Pojmy židovská domovina a židovský stát přece jenomoznačují každý něco jiného. Právní závaznost usneseníValného shromáždění OSN ve vztahu k mandátním územím byla asi přece jenom vyšší. Rozhodování o nich bylo svěřeno OSN jako takové. KonkrétněBritové se právě obrátili na OSN, aby rozhodlo o budoucnosti mandátního územíPalestina. Stát Izrael byl vyhlášen jako jeden z výsledkůodsouhlasení Plánu OSN z r. 1947. A že tento Plán je základním právnímdokumentem, s němž stojí a padá existence Státu Izrael.

Ten Plán má samozřejmě i další výstupy, tj. vyhlášení Jeruzalema zamezinárodní město a vytvoření arabského státu. A je jasné, že jako každá dohodamusí být realizován jako celek. mají-li být za platnou uznána každá jehojednotlivá část. Pokud čtu Deklaraci nezávislosti Státu Izrael, tak mě to utvrzuje v pocitu,že se tak dalece nemýlím: "V roce1897 se na výzvu Theodora Herzla, tvůrce myšlenky židovského státu, sešelSionistický kongres a vyhlásil právo židovského národa na národní obrození napůdě své vlasti.Toto právo bylo uznáno Balfourovou deklarací dne 2. listopadu 1917 astvrzeno mandátem Společnosti národů, který garantoval mezinárodní uznáníhistorické vazby židovského lidu s izraelskou zemí a jeho právo získat opětnárodní domovinu". "Dne 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění Spojených národůusnesení požadující zřízení židovského státu v Zemi Izrael. Valné shromážděnížádalo od obyvatel Země, aby se sami ujali nutných kroků, které povedou kprovedení tohoto usnesení. Uznání práva židovského lidu na vlastní stát zestrany Spojených národů nelze vyvrátit. Je to přirozené právo židovského liduvést život jako každý samostatný národ ve svém státě"

Resume: Teprve OSN uznalo právo Židů na vlastní stát.

Navíc pojem židovská domovina se týkal třeba i dnešního území Jordánska.

Valnýmshromážděním OSN dne 29. listopadu 1947, těsnou dvoutřetinovouvětšinou byl navržen plán na rozdělení Palestin. Více než 75 % území přiděleného Židůmbyla poušť o kterou neměli Arabové zájem a území, které si Židé koupili. Liga19 arabských států, vytvořená v roce 1945, plán bez dalšího odmítla a otevřeněvyhlásila, že nepřipustí existenci samostatného židovského státuv Palestině, což trvá do současnosti. Jedině Židé souhlasilis plánem, i když území jim přidělené bylo pro ně velmi nevýhodné. Plán OSN předpokládal, že Jeruzalém bude podsprávou OSN a to i přesto, že v Jeruzalémě žilo víc Židů a křesťanů, nežArabů. Židé ač neradi souhlasili,protože došli k závěru, že je lepší mít vlastní stát než žádný.Palestinští Arabové zastoupeni Vysokou arabskou komisí plán odmítli. Dne 15. května 1948 Jordánsko s Egyptem zahájilo útok na Jeruzalém. Pod dělostřeleckou palbou umírali civilisté a 100 000 civilistům horzila smrt hladem. OSN neudělal nic pro ochranu města a obklíčenýchobyvatel, i když OSN opakovaně na situaci ve městě upozorňoval Chajim Herzogizraelský ministr zahraničních věcí. Varoval OSN, že Jeruzalém padne dřív, než přejde pod mezinárodní zprávuOSN.. Dne 29. května 1949 Izrael prohlásil, že neuznávárezoluci OSN č. 181, protože OSN ukázala, že není schopna obhájit své vlastnírozhodnutí a tedy Izrael jej považuje za neplatné a neúčinné. Dále Izrael uvedl, že považuje Jeruzalém zaneoddělitelnou a organickou součást státu Izrael a židovský národ dva tisícepět set let přísahal, že na Jeruzalém nikdy nezapomene a tuto přísahu ctí anikdy se nesmíří s tím, aby byl od Jeruzaléma oddělen.Jeruzalém byl okupován do roku 1967 a nikdy zde nevzniklo žádné hlavní město žádného státu, pouze státu Izrael